Čím topit? Měkkým nebo tvrdým dřevem?

 

V krbu či krbových kamnech můžeme topit buď kusovým palivovým dřevem nebo dřevěnými briketami, pouze u některých spotřebičů pak výrobce povoluje i topit hnědouhelnými briketami. Žádné jiné palivo nepoužívejte! Jak palivové dřevo, tak dřevěné brikety rozlišujeme na dřevo tvrdé a dřevo měkké. Takže – začněme měkkým a tvrdým dřevem – ale s ohledem na jeho použití jako paliva.

 

Dřevo každého druhu stromu má jiné vlastnosti – barvu, strukturu, pružnost, pevnost, tvrdost atd. – odborník i rychlým pohledem dokáže určit z jakého druhu stromu konkrétní dřevo pochází. Tento široký soubor vlastností zajímá hlavně truhláře či tesaře, kteří dle těchto vlastností vybírají vhodnou dřevinu pro konkrétní účel užití. Nás pro účely topení zajímá hlavně tzv. tvrdost dřeva. Zde je problém, že často se zaměňuje tvrdost dřeva tak, jak ji chápou právě truhláři či tesaři, tedy soubor fyzikálních vlastností, s tvrdostí palivového dřeva, tedy chováním dřeva při spalování. Nás ale přece nezajímá, jak snadno dřevo zlomíme či do něj zatlučeme hřebík, nás zajímá, jak bude hořet! Takže celou následující debatu budeme vést v kategorii měkké a tvrdé PALIVOVÉ dřevo. Dřevo každého stromu je specifické – a to i z hlediska jeho spalování a škála vlastností plynule přechází od dřevin s nejměkčím dřevem k dřevům nejtvrdším. Obecně platí, že měkká dřeva snáze a rychleji vysychají, tvrdá dřeva déle - takže musíme vždy spalovat dřevo řádně vysušené, aby bylo možné objektivně porovnat vlastnosti dřeva různých stromů, různě měkké a tvrdé palivové dřevo.

Měkké palivové dřevo hoří dlouhým plamenem. Je to proto, že snadno uvolňuje hodně hořlavých složek, které přecházejí do plynného stavu – tzv. prchlavých hořlavin. Je to jak kvůli struktuře takového dřeva, které je lehké (tedy s malou objemovou hmotností) a porézní, tak kvůli jeho chemickému složení. Měkké dřevo se díky tomu zapálí při nižší teplotě, rychle se dokáže rozhořet, rychleji hoří i dohoří. Netvoří dlouho žhnoucí uhlíky, takže po dohoření dojde k rychlému vyhasnutí ohně a další přiložená dávka paliva se pak už nevznítí – oheň vyhasne. Mezi měkká dřeva se řadí jehličnany, typické a nejběžnější měkké dřevo je smrk, dále borovice a jedle, z listnatých pak olše, jíva, vrba, topol, lípa.

Tvrdé palivové dřevo hoří kratším plamenem, neboť uvolňuje méně prchlavých hořlavin. Má hutnou neporézní strukturu, velkou objemovou hustotu – lidově „je těžké“. Tvrdé dřevo potřebuje k zapálení vyšší teplotu, pomaleji se rozhořívá, déle a stabilněji hoří. Dokáže vytvořit hodně žhnoucích uhlíků podobných dřevěnému uhlí, které vydrží velmi dlouho. Při vysoké vrstvě uhlíků s popelem tak oheň nemusí vyhasnout ani po několika hodinách a po přiložení další dávky paliva dojde opět k jeho rozhoření. Tuzemské dřeviny s tvrdým dřevem jsou pouze listnáče – jako typické tvrdé dřevo můžeme vzít buk a dub, dále je to akát, jasan, habr, jilm, ovocné dřeviny.

Tvrdost palivového dřeva je plynulá škála, takže existují dřeviny, které jsou někde mezi měkkým a tvrdým dřevem – z jehličnanů je to modřín, zerav, tůje, tis, z listnatých bříza, platan.

Na palivovou tvrdost konkrétního kusu palivového dřeva mají vliv ještě dvě okolnosti. Tou první je hniloba. Hoření i hniloba jsou z chemického hlediska oxidací dřeva, kdy je z dřeva uvolňována energie. Takže při hnilobě dřeva dochází k jeho částečnému biologickému „spálení“ a dřevo tak přijde o část energie. Dle stupně hniloby se tak dřevo stává stále palivově měkčím – i původně tvrdé dřevo se nakonec při spalování chová jako dřevo měkké. Na palivové dřevo je přednostně využíváno méně kvalitní dřevo, často s různým podílem hniloby a na to je třeba myslet. Nejen, že dřevo s hnilobou má často vyšší podíl vlhkosti a i hůře vysychá, protože houba stravováním dřeva uvolňuje vodu a dřevo s hnilobou i více přijímá vzdušnou vlhkost, ale pokud hniloba v uskladněném palivovém dřevě pokračuje, dřevo stále přichází o uloženou energii. Dřevo s hnilobou je proto třeba vytřídit, dobře usušit a spálit přednostně – není vhodné jej dlouhodobě skladovat, protože se bude stále znehodnocovat. Čím vlhčí podmínky skladování, tím bude degradace rychlejší. Druhou záležitostí, která má vliv na palivovou tvrdost dřeva je výskyt tzv. jádra. Mnoho dřevin má tzv. jádro, ať už pravé, či nepravé a běl. Typické je to u dubu, nebo třeba borovice. Při příčném řezu kmenem lze jasně rozlišit vnitřní tmavší kruh tvrdého jádrového dřeva obalený prstencem světlejší měkčí běli. Dle stáří stromu, jeho vegetačních podmínek i pozici ve stromu (pata kmene vs. špička stromu) je podíl jádrového a bělového dřeva různý a tím je i výsledný charakter daného polínka odlišný z hlediska jeho palivové tvrdosti a výhřevnosti. Zde platí, že čím víc jádra, tím tvrdší palivové dřevo je.

Nelze říci, které dřevo je pro topení v krbu či krbových kamnech lepší, jestli tvrdé nebo měkké. Dříve, když byl jedinou možností krb otevřený, bylo nevýhodou třeba při spalování smrku jeho praskání, kdy z ohniště vylétaly žhavé uhlíky do interiéru a hrozilo tak popálení a požár a jako jediné vhodné se doporučovalo dřevo břízy. V dnešní době krbových vložek a krbových kamen je toto zcela bezpředmětné a při volbě druhu dřeva nejsme ničím omezeni. Spíš by bylo dobré říci, že pro maximální pohodu při provozu krbu či krbovek je výhodné využít specifických vlastností měkkého i tvrdého dřeva a jejich spalování výhodně kombinovat. Pokud se pro kombinované spalování měkkého i tvrdého dřeva rozhodnete, tak jak na to, aby jste využili jejich výhodných vlastností a potlačili nevýhody?

Měkké palivové dřevo je vhodné na zátop a na zahájeni provozu. Na jeho zapálení stačí nižší teplota, takže i větší kusy začínají rychle hořet plamenem. Především smrkové a jedlové dřevo se i suché dobře štípe, i na tenké štípánky na podpal a díky obsahu pryskyřice snadno chytá. Dlouhý plamen rychle prohřeje masu krbové vložky i kouřové cesty a komín, takže rychle dosáhnete vyrovnaného komínového tahu a následně i rychlého vytopení interiéru. Nevýhodou měkkého palivového dřeva je jeho rychlé hoření, takže brzy hrozí přetopení interiéru a je nutné častější přikládání. Není dobré tlumit rychlé hoření měkkého palivového dřeva přílišným přivřením klapky spalovacího vzduchu – část spalin odejde nevyužita, krbové sklo se zanese množstvím sazí. To je optimální moment přejít na spalování tvrdého dřeva. Tvrdé palivové dřevo hoří pomaleji a dokáže vytvořit masu žhavého dřevěného uhlí. Až po naakumulování dostatečného množství žhavých uhlíků pak můžeme rychlost spalování omezit přiměřeným přivřením klapky spalovacího vzduchu. Tím dále prodloužíme intervaly přikládání. Další dávku paliva přiložíme kombinovanou – na žhavé uhlíky dáme několik kusů drobnějšího měkkého dřeva a přes ně navrch dřevo tvrdé.

Při topení v krbu je důležitá i estetika plamenů – i zde využijeme rozdílných vlastností měkkého a tvrdého dřeva. Měkké dřevo dává dlouhé, svítivé zlato-žluté, dá se říci až veselé plameny, které dokáží krásně osvětlit i potemnělou místnost. Tvrdé dřevo pak má kratší, méně svítivé až temně červené plameny, které postupně přejdou do temného svitu rudých řezavých uhlíků. Pokud budete fajnšmekry, tak zjistíte, že každá dřevina má svou nezaměnitelnou charakteristiku plamenů. I v dnešní moderní době, kdy náladu v interiéru řešíme nastavením ovladače RGBW LEDkového osvětlení to lze udělat postaru – vhodným výběrem palivového dřeva.

vloženo: 4.8.2020, aktualizováno 4.8.2020

 
Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.